Antiprčice 16. ročník (23 km)
Riegrova stezka, Malá Skála, Doláky

Šestnáctý ročník Antiprčice (to je pochodu ve stejnou dobu jako se jde pochod Praha-Prčice, ale úplně někam jinam) nás zavedl do pohádkového Malopolska. Sešli jsme se na nádraží v Brandýse a zase máme několik nováčků. Poprvé jdou s námi Hanka a Jirka Simonovi a Martin Bognár. Lokálkou a rychlíkem míříme do Semil a já se těším na tunely z Železného Brodu. Smolík. Je výluka a nejhezčí část tratě je uzavřena. Z Železného Brodu jedeme do Semil autobusem.

Cesta nás vede nejdřív Riegrovou stezkou do Spálova. Riegrova stezka, to je docela zážitek. Hned na začátku nás čeká visutá lávka přímo nad řekou Jizerou.

Cesta se vine okolo řeky, chvíli stoupáme a zase se blížím k hladině Jizery. V dálce už vidíme vodní elektrárnu Spálov. To je technická památka a byl jsem tu dokonce na exkursi ještě jako dítko školou povinné. Je na fotografii pod textem. Těšíme se na pivko v místní restaurace. Ale ouha. S podobnou arogancí jsem se nikdy v životě nesetkal. Odmítají nás obsloužit, protože prý nás je moc (na dvacet hostů tady asi nejsou zvyklí). Chceme se tedy alespoň napít a dozvídáme se, že pivo dostaneme pouze do papírových kelímků, protože kdo to má po nás umývat!

Restauraci na Spálově raději míjíme a totéž doporučujeme všem, kdo tenhle web čtete. Jen kousek jdeme po silnici a odbočujeme zase do lesa. Stoupáme do Bozkova. Tady mám v plánu v návštěvu známých jeskyní a tajně doufáme, že tady seženeme něco k jídlu. Bozkovská Dřevěnka. Stavení tady stojí do roku 1752. Milá obsluha a perfektní jídlo. Číšníka nerozhodí ani můj bratr Katastrofa. Ten se totiž číšníka ptá, jestli má mikrovlnku, protože si nese vlastní kuřecí stehno. A číšník se ho bez mrknutí oka ptá: "pane a jak jste na tom s bramborami? Máte též vlastní nebo si budete přát přílohu do nás?". Inu úplně jiný přístup než dole ve Spálově.

Dobře najedeni, skvěle naladěni míříme do útrob hory. Bozkovské krápníkové jeskyně určitě stojí za prohlídku. A navíc ani nevíme, že venku leje jako z konve. Jarní prudká přeháňka. Když z jeskyně vyjdeme, už zas svítí sluníčko. Vyhýbáme se kalužím a klesáme k říčce Kamenici. Zarostlé budově s vymlácenými okny se určitě nedá říkat nádraží a při pohledu na zarostlé koleje máme pochybnosti, zda tady vůbec rychlík, kterým pojdeme celé dvě stanice, staví. Jedeme na Malou Skálu. Budeme tu nocovat v hotelu Kavka . Tenhle hotel s nádhernou vyhlídkou má už své nejlepší roky za sebou. Nám to ale vůbec nevadí. Po večeři ještě chvíli posadíme a pak rychle do hajan. Ráno putujeme dál.

Hotel necháváme hluboko pod sebou a míříme do kopců a skal. Na opačnou stranu než většina ostatních turistů. nejdeme na Panteon, Vranov ani na Frýdštejn. Míříme do skalních bludišť Chléviště a Kalich. Cesta vede nahoru opravdu zprudka. Než nás natrvalo pohltí les a skály, uděláme si pár společných fotografií.

A pak už šplháme po skalách a mizíme v průrvách. Je to opravdu nádherné. A nejsou tady skoro žádní lidé. Prostě ideální květnová neděle. Malou Skálu máme jako na dlani, vidíme i Ještěd a Jizerské Hory. Ve skalách se roztrháme na několik menších skupin. Někomu to tak rychle nejde, jiný se chce naopak pokochat výhledy víc než ostatní. Nakonec se sejdeme v restauraci Kalich. Je tady pan hostinský a jedna dáme v kuchyni. Usměvaví a stíhají všechno. I palačinky a borůvkové knedlíky....

Klesáme dál dolů k Jizeře. Naším cílem jsou Dolánky. Tedy jen proto, abychom odtud odjeli domů. Ve vyhlášeném Dlaskově statku jsme již byli, takže dneska vynecháme.

Tenhle ročník stál opravdu za to. Ušli jsme asi 24 kilometrů a zažili jsme spoustu legrace. Ono ani tak nezáleží na tom kam, ale s kým jdete...