Pražské střípky

(12.ledna 2019)

Když bydlíte tak blízko Prahy, že sem pohodlně můžete dojet MHD, není návštěva hlavního města takový svátek, jako když jsem před lety do hlavního města jezdil z Podkrkonoší. Dneska jsem rád, když mám Prahu v zádech a víc než ruch velkoměsta mám klid okolo rybníků nebo v lese. Několikrát do roka ale udělám vyjímku a do Prahy vyrazím. Když nepotřebuji na žádné úřady ani na nákupy, prostě jen tak se toulat. A nebo do divadla. Dneska je na řadě procházka.

Z Malostranské stoupáme po schodech k Hradu. Kde jsou ty časy, kdy se dalo volně projít kterýmkoli vchodem, kdy jste mohli jen tak do Zlaté uličky nebo do Svatovítské katedrály. Ty časy jsou pryč. Jen co vyšlápneme Staré zámecké schody dostáváme se do fronty. Bezpečnostní rám a prohlídka fotobrašny. Musím se tomu usmívat. Kdyby někdo chtěl pronést dovnitř výbušninu nebo tak něco, určitě by se mu to povedlo. Tohle jen zdržuje turisty a ani policisté nejsou příliš z téhle služby nadšeni, jak se dozvídám od jednoho z nich.

To už ale procházíme Jiřskou ulicí dovnitř. Kupujeme si vstupenku na okruh B, a protože bazilika sv. Jiří je na vstupence také, je naší první zastávkou právě ona. Stojí tady už pěkně dlouho. Založil ji kníže Vratislav I.už před rokem 921. A je tady taky pohřben. Společně s Boleslavem I. a II, knížetem Oldřichem či Jaromírem. Podoba basiliky se měnila, zásadně za vlády Karla IV a potom na počátku 18.století.

Zlatá ulička. Asi ji postavili pro Japonce nebo pro Číňany. Jednak je jich tady absolutně nejvíc a jednak by se do domečků svým vzrůstem hodili podstatně víc než vysocí a širocí Češi...

Svatovítská katedrála, to je vždycky zážitek. Připadám si menší a ještě menší, až jsem úplně nejmenší... Svatovítská katedrála není ale správný název tohoto skvostu pražské gotiky. Správně Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Jak k tomu Vašek s Vojtou přijdou, že jejich chrám je spojován jen s Vítkem?. Procházíme katedrálou, prohlížíme si oltáře, prohlížíme místo, kde prezidenta Zemana přepadla "viróza"...

Hrad necháváme za sebou. Jen chvíli se kocháme pohledem na malostranské střechy (které mi nevím proč evokují chorvatský Dubrovník) a pak scházíme Nerudovkou dolů k dalšímu skvostu, k chrámu sv. Mikuláše.

Pro zabedněnce zabedněné. Sv. Mikuláš je vrcholné baroko. Vždyť zde zanechali stopy mistři svého oboru - Kryštof Dienzenhofer, Kilián Ignác Dienzenhofer, Jan Hennevogel, Jan Lukáš Kraker, Ignác Platzer nebo Karel Škréta. A na varhany si tady zahrál dokonce sám Wolfgang Amadeus Mozart. Tenhle koncert jsem prošvihnul. Škoda. Musela to být nádhera. To Malostranské mostecké věže nemají s barokem společného pranic. Nižší věž je pozůstatkem opevnění Juditina mostu, vyšší tady stojí od roku 1464. Že by gotika?

Jedna z nekrásnějších pohledů na Hradčany je právě z Karlova mostu. A ještě líp jsou na tom rackové. Ti mohou vidět nejen Hradčna, ale tak Karlův most, oboje pěkně z výšky.

Dva rackové ze tří mají prstýnek. Nová móda.

Staroměstské náměstí. To je čerstvě zrenovovaný orloj, Týn a nádherné městské domy...

Šeří se a to je ta správná doba pro pěkné fotografie. Je libo divadlo? Ungelt nebo Hraběcí Nosticovo či Tylovo nebo snad Stavovské divadlo?

Jsme na Václaváku, kterému vévodí vedle sochy i nově zrekonstruovaná budova Národního muzea.

Rekonstrukce stála téměř 2 miliardy a snoubí dohromady historický ráz budovy a technické vymoženosti dnešní doby. Uvnitř jsem ještě nebyl, i když tady ta možnost byla a dokonce zadarmo. Jenže! Když je něco za darmo, tak je to spíš pro zlost. Všude obrovské fronty, dav přes který mnoho nevidíte vás žene vpřed. Nic pro mě. Na prohlídku půjdu pěkně s platnou vstupenkou a s daleko menším davem. Ale to až někdy příště. Zatím jen obdivuji tenhle zrekonstruovaný architektonický skvost zvenku. A opravdu lahodí mému stále ostře vidícímu oku.